Česká hospodyňka

26.duben 2024
Dnes má svátek Oto
Recept k svátku

Nabízíme

Počet přístupů

ČLÁNKY

Českosaské Švýcarsko - fotografie s komentářem

Říjnové sluníčko se zatím rádo ukazuje, ještě není na paprsky skoupé, ale léto je už nenávratně pryč. Přesto nebo snad právě proto bych Vám chtěla ukázat několik fotografií ze své poslední letní dovolené v Českosaském Švýcarsku. Třeba to bude inspirace pro Vaši příští dovolenou, třeba si jen řeknete, že tento kout naší země stojí za to navštívit. Nebo si prostě jen připomenete chvíle, kdy jste stejnými místy procházeli i vybavíte si své pocity...

Na úvod jako vždy něco málo historie a místopisu. Pojem Saské Švýcarsko vznikl v polovině 18. století, kdy oblast Labských pískovců procestovali švýcarští malíři - mědirytec Adrian Zingg a portrétista Anton Graff, kterým zdejší skalní soutěsky silně připomínaly rodnou alpskou zemi. Později se tento pojem rozšířil i na českou část a pojem Českosaské Švýcarsko byl na světě. Oblast Labských pískovců, jak již jejich název napovídá, se rozkládá po obou stranách řeky Labe na českosaském pomezí a v podstatě splývá s Lužickými horami i Českým středohořím.

Pro celou oblast jsou typické pískovcové skály, které vznily erozí usazených hornin. Potkáte je téměř všude. Tahle skála je pozlacená zapadajícím sluníčkem a byla první, kterou jsem viděla (a na kterou jsem si sáhla). Je s ní téměř srostlý malý penzion výmluvně pojmenovaný Pod skálou.

Kromě krásných přírodních scenérií se na mnoha místech setkáváte i s odkazy venkovské lidové architektury.

Když se vydáváte na dovolenou někam, kde jsou skály, musí Vám být jasné, že si příliš nezalenošíte. Jakmile jste na místě, nezbývá než podlehnout kouzlu prostředí, vytáhnout ze zavazadla dobré turistické boty a vyrazit. Moje první výprava vedla do skal nad Jetřichovicemi, tato cesta na Mariinu skálu je fotografována pod úhlem ranních slunečních paprsků, které změnily její zabarvení do růžova.

K Mariině vyhlídce se stáčejí pohledy všech, kteří procházejí Jetřichovickými skalami. Zde je zachycen pohled na Mariinu skálu z další skalní vyhlídky, z Vilemíniny stěny. Snímek je zároveň svědectvím o nepříliš přejícím počasí, místo krajiny ztrácející se v mlze by se měl otevřít pohled na Lužické hory i České středohoří. Dřevěný útulek na vrchoulu Mariiny skály je po požáru v loňském roce již opraven.

Mariiana skála, pohled z Vilemíniny stěny

Červená značka Jetřichovickými skalami člověka vede nahoru, dolu, od jedné vyhlídky k druhé. Chvíli si oddechnete v Purkartickém lese a hned zase šplháte nahoru na další skalní vyhlídku Rudolfův kámen. A když se konečně objeví téměř rovná cesta s bílým pískem, pomalu ani nevěříte vlastním očím.

Večer znaveni z krás přírody a hlavně z delšího nezvyklého pochodu si namasírujete lýtka a spočítáte puchýře. A druhý den se pro jistotu vydáte romantickou krajinou do Pavlínina údolí. I když skály jsou i zde, jsou prostě všudypřítomné, cesta vede tentokrát téměř po rovině lesnatým údolím říčky Chřibská Kamenice.

Po dvou dnech se z vás stávají již ostřílení turisté, a tak si dáte další tůru po skalách, tentokrát na nejznámější a také nejrušnější místo Českosaského Švýcarska na Pravčickou skálu. Cesta po kamenité cestě lesem není naštěstí tak dlouhá, brzy vytušíte, že se blížíte k cíli. V průhledech mezi stromy se objevuje výletní hostinec Sokolí hnízdo. A když konečně vyšplháte nahoru, zjistíte, že skalní most Pravčické brány je kvůli erozi uzavřen. Nezbývá než obdivovat jej z různých vyhlídek v okolí. A po chvíli se přistihnete, že hledíte na nezvyklý kamenný výtvor přírody s tichou úctou a pokorně a mlčky žasnete. A pak si vzpomenete, že máte sebou fotoaparát a už jen hledáte, jak jej co nejlépe fotografovat.

Z upravených vyhlídek můžete obdivovat nejen Pravčickou bránu, ale i další skalní útvary.

Výstup na Pravčickou bránu není výletem na celý den, a tak bývá často spojován s návštěvou další atrakce této oblasti - Divoké a Tiché soutěsky. Turisté tu pochodují částečně po svých, část cesty jsou přepravováni na bytelných pramicích, protože některé úseky jsou neprůchodné. Je zajímavé, že přeprava osob na lodičkách zde byla zahájena již koncem 19. století, kdy byly obě soutěsky zpřístupněny turistům.

Cesta v Divoké soutěsce vede sevřeným údolým kolem říčky Kamenice.

Místy je cesta uměle zajištěná kovovými platy (místy zrezivělými) a neomylně míří k přístavišti pramic.

Jakmile se usadíte spolu s ostatními dvaceti cestujícími na své místo v lodičce, můžete se kochat malebnými skalními výtvory, které vás míjejí během cesty. Většina z nich má i své trefné pojmenování, převozník a zároveň průvodce Vás s nimi postupně seznamuje.

Po vystoupení z pramice je třeba další část pokračovat po svých až k hostinci v Tiché soutěsce (dole na obrázku). Ten je bohužel uzavřen (a možná i odsouzen ke zchátrání), unavení poutníci se mohou občerstvit alespoň ve stánku. Je tu také k dispozici WC (dokonce zdarma, vstupné do soutěsek i cesta pramicemi se platí).

Následující den je na čase trochu změnit prostředí - místo do skal, zpátky k civilizaci. A tak jsme se vydala pro změnu do Děčína. Do města, kde jsem ještě nikdy nebyla a které mě příjemně překvapilo. Svou ladností, barevností, citlivým zasazením do krajiny a v neposlední řadě i krásným počasím.

Nejdříve jsem zamířila na zámek, který stojí na ostrohu u Labe a prakticky ve středu města. Prohlídka zámku je rychlá, místy jsem měla dojem, že ani není co ukazovat. Přístupná je pouze zrekonstruovaná část zámku, zbývající část zpustošená dlouhodobým pobytem ruských vojáků se bude ještě dlouhou dobu opravovat. Malebné je hlavně nádvoří zámku se dvěma starými stromy.

Zaujaly mě i sluneční hodiny, klidně si nerespektují letní čas ...

Růžová zahrada bývá nejkrásnější v červnu, ale i v srpnu je to příjemné místo k posezení a relaxaci. Navíc nabízí i další zajímavý pohled na město Děčín.

Z Růžové zahrady je vidět další cíl - Pastýřská stěna se známou výletní restaurací.

Stačí jen sejít zámeckou zahradou, přejít malebný Tyršův most přes Labe a stoupat a stoupat nahoru...

Typický pohled na děčínský zámek z levého břehu Labe.

Poslední skupina fotografií vznikla v den výletu na Loupežnický hrad, vlastně spíš na zbytky Loupežnického hradu, který byl kdysi vybudován na vrcholku skal.

Vysoká Lípa - Loupežnický hrad - na vrcholu skal

Cesta k hradu je v pohodě, typickou kamenitou cestou téměř po rovince. Ani kovové žebříky na skálu mě už nemohly překvapit. Ale z míry mě vyvedla svislá skalní puklina, kterou se bylo třeba protáhnout. Při pohledu na ní jsem výstup na zbytky hradu skoro vzdala. Ale pak jsem svékla baťůžek, předala fotoaparát, sundala bundu, překonala sama sebe a skulinou se protáhla bez škrábnutí. A mohla si vychutnat ten báječný pohled do okolí i báječný pocit.

Krajina v okolí Loupežnického hradu je i v dnešní době malebná.

Dosvědčuje to i následující fotografie pracovně nazvaná Krajina s koněm