Nabízíme


Počet přístupů

pocitadlo

ČLÁNKY

Vzpomínky

Čevabčiči Nápad napsat pár řádků na toto téma vznikl vlastně na základě dotazů návštěvníků těchto stránek. Diskuse o tom, jak připravit to správné čevabčiči či čevapčiči, aby chutnalo právě tak, jak kdysi ve školní jídelně, ve mně vyvolala jednu vzpomínku z dávných dob. I v naší školní jídelně, přesněji řečeno v jídelně základní školy v Pardubicích v Hakenově ulici, připravovali bezkonkurenčně dobré čevabčiči. Vždy bylo s hedvábnou bramborovou kaší z opravdových brambor, zalité trochou masové šťávy. A k tomu většinou třešňový nebo višňový kompot. Tohle jídlo milovala i většina spolužáků, nevyžadovalo náročné kousání, či odstraňování tučných kousků nebo kostí. A pecky z kompotu navíc ještě posloužily jako střelivo. Mohu se přiznat, že od té doby jsem takové čevabčiči už neokusila.

A ještě jedna moje vzpomínka se váže k jídlu stejného názvu, ale chuťově zcela jinému. Za hlubokého socialismu, kdy se ještě jezdilo do Jugoslávie na devizový příslib, jsme ho dostali jako mladí manželé přesně v tom roce, kdy jsem měla nastoupit po mateřské dovolené do zaměstnání. A jelikož bylo velmi pravděpodobné, že nebude šance ho získat v blízké době znovu, ponechali jsme dítka na starost babičkám a vyrazili se žigulíkem plně naloženým jídlem na třídýdenní pouť za hranice všedních dní. Jak bylo tehdy zvykem, stravovali jsme se celou dobu z vlastních zásob. Jen na zpáteční cestě již zásoby došly, a tak jsme vyměnili tehdejší platidlo krém Nivea za talíř plný čevabčiči a košík s čerstvým chlebem. Po třech nedělích konzervované stravy chutnalo místní čevabčiči opravdu nezapomenutelně.

Rajská omáčka Nevím, jak se vařilo v jiných školních jídelnách někdy v 60-tých letech minulého století, ale v té naší se vařilo opravdu dobře. Možná i proto, že jsme čekávali ve dvojstupech v dlouhých frontách před jídelnou, nasávali libé vůně při každém otevření dveří a těšili se, až přijdeme na řadu. Jídlo se vydávalo u jednoho z okének, před kterým bývala opět fronta. Ale ta již byla mnohem menší, postupovala rychle a naděje na plný talíř byla velmi hmatatelná. Okénkem bylo vidět do kuchyně plné velkých kotlů, hrnců a pekáčů. Stačilo odevzdat stravenku se správným datem a zarudlé ruce kuchařek naplnily talíř. V té době se vařila převážně klasika – vepřo, knedlo, zelo, svíčková, rajská, koprová s knedlíkem, sekaná s bramborem, plněné papriky, šunkové flíčky, rizoto, dušené ledvinky s rýží, guláš, plíčky na smetaně, kynuté knedlíky s povidly, krupicová kaše, rýžový nákyp s meruňkami, nudle s mákem, hrachová kaše s uzeninou, čočka na kyselo, smažený květák. Možná jsem na něco zapomněla, ale sortiment nebyl zase tak široký. Nevzpomínám si, že by mi něco nechutnalo. Je však třeba vzít v úvahu, že jsem vždy měla velmi kladný vztah k jídlu a tento stav trvá dodnes.


I doma se v této době vařilo jinak. Prakticky pouze z domácích surovin. A i ty bylo obtížné často sehnat. Ano, sehnat je to pravé slovo. Tehdy se shánělo skoro všechno, fronty v obchodech se stávaly i na ty nejběžnější výrobky, prázdné regály ve večerních hodinách byly vlastně úplně normální. Třeba maso bývalo hlavně v pátek, kdy se na něj opět musela vystát fronta. A často se prodávalo jen to nejpodřadnější – vepřový bůček či hovězí kližka. Podobné to bylo v obchodech se zeleninou a ovocem. Člověka často vítalo pár zvadlých mrkví, dvě hlávky zelí, pomačkaný celer v koutě bedýnky a několik lahví octa. Na podzim bývala jablka a hrušky, o vánocích pomeranče, mandarinky a banány, v červnu se objevily třešně. Kdo měl alespoň nějaký kousek země, snažil se vypěstovat si svou zeleninu a ovoce. A nejen vypěstovat, ale i uchovat, aby byla k dispozici celou zimu. A tak se zavařovalo ve velkém, nakládalo, mrazilo a sušilo. I přes nedostupnost některých pro nás dnes samozřejmých surovin, dovedly tehdejší kuchařky vykouzlit i z mála opravdové dobroty.

Bramborové placky Příkladem by mohla být moje babička, která žila na malém městě v podhůří Krkonoš. Se sestrou jsme u ní bývaly celé prázdniny. Dobře si pamatuji, jak denně připravovala oběd na malých kamnech ve velké kuchyni s klenutým stropem. Často jsme jí musely pomáhat s prací v domácnosti. Základní surovinou byly brambory, které byly na podzim po sklizni uskladněny v hlubokém sklepě a používaly se až do dalšího podzimu. Připravovala se z nich hedvábná bramborová kaše maštěná rozpuštěným máslem, šťuchané brambory s cibulkou, bramborové knedlíky s povidlovou omáčkou či bramborové šišky s mákem. Ale také bramboráky, bramborové placky z vařených brambor či tzv. plískánky. Těsto na ně bylo vlastně stejné jako jako na bramboráky, ale pekly se přímo na plátech plotny. Do horkých stačilo zabalit lístek másla. Další dostupnou surovinou bývalo hlávkové zelí. Hlávky se daly uchovat v dobrém sklepě po velkou část zimy, ale ve většině domácností se zelí na zimu i nakládalo. Kysané zelí bývalo zejména v zimě vítaným zdrojem vitamínů. Běžná zelenina a ovoce rostlo na zahrádce. Na dvorku pobíhaly slepice, v kotcích chroupali trávu flekatí králíci. A hlavně kolem byly louky a lesy, kde rostlo leccos, co se dalo k přípravě jídla použít. V létě to byly zejména houby, které se sbíraly skoro denně a babička je připravovala na všechny možné způsoby. Samozřejmě i maliny, lesní jahody, borůvky, brusinky a ostružiny byly cílem našich prázdninových výprav. Co se nesnědlo a nespotřebovalo na knedlíky, koláče či bublaniny, bylo zpracováno, zavařeno, usušeno a dobře uloženo. Bublanina S blížícím se podzimem přišel na sběr lískových ořechů a šípků, zpracovávala se i padaná jablka a hrušky na marmelády a křížaky, ze švestek se připravovala povidla. Maso bývalo většinou pouze v neděli, často to byl některý z králíků nebo slepice, která už nechtěla nést. Nebo drštky, které babička dlouho čistila a vařila, ale nakonec z nich byla výborná a vydatná polévka.

Dnes máme k dispozici nejen nekonečnou spoustu surovin z celého světa, ale i kuchyně jsou neuvěřitelně dobře vybavené. Vaříme ve speciálních hrncích, krájíme speciálními noži, používáme super pánve s téměř vlastní inteligencí, mikrovlnná trouba či multifunkční trouba je samozřejmostí. Domácí robot za nás strouhá, mele, mixuje, šlehá, hnětá a začínají se používat i pekárny na domácí pečení chleba. Nemám nic proti pokroku, nakonec je to fajn, když mi něco ušetří práci a zůstane mi čas třeba na napsání takovéhoto článku. Ale občas se mi zasteskne po minulých časech a trochu si zavzpomínám. A uvařím si k tomu třeba obyčejné nové brambory s tvarohem a sklenicí kyselého mléka. A co vy?